Historický vývoj dalmatina

Již první pohled na dalmatina nenechá nikoho na pochybách, že je svým původem psem loveckým, přestože svým rozšířením a oblibou v rodinném životě byl mezinárodně zařazen mezi plemena společenská do skupiny 9, samostatné sekce 7, klasifikace mezinárodní kynologická federace FCI, čímž byly potlačovány jeho přirozené čichové a lovecké schopnosti vlastnosti. Teprve v roce 1994 došlo, na základě zhodnocení vlastností a původu dalmatina, k jeho přeřazení spolu s rhódeským ridgebackem do skupiny 6 (honiči a barváři), sekce 3. Tento převod nabyl platnosti od 1. 7. 1994 na základě oběžníku FCI č. 9/94 ze 3. 2. 1994. Toto rozhodnutí se uskutečnilo dle požadavku ze zasedání standardizační komise FCI, konaného dne 30. října 1993 ve městě Cascais v Portugalsku.

V celé škále loveckých psů se dalmatin řadí mezi vysokonohé honiče, kteří mají svisle nesené uši, vrozený lovecký pud a dokonale vyvinutý čich. Nápadné a charakteristické zbarvení dalmatina, stejně jako jeho neúnavnost a vytrvalost způsobily, že se rychle rozvíjel a stal se oblíbeným jak v rodinách, tak jako doprovod kočárů - jako pes okrasný a přitom neunavitelný.

Jedna z nejrozšířenějších podob dalmatina v mýtech, se vyskytuje ve snu matky svatého Dominika, muže, který založil dominikánský řád (dominikánům se říkalo domni canes neboli „psi páně“). Pes, kterého v tom snu viděla, nesl pochodeň, aby jí zapálil celý svět. Tím byla symbolizována Dominikova ohnivá kázání. Dominikánský řád potom dalmatina v různých formách církevního umění zobrazoval. Jeho černobílé zbarvení se projevilo v oděvu mnichů: bílá kutna a kápě a přes ně přehozený černý plášť.

Dalmatin náleží ke starým plemenům, která se během několika staletí ve svém vzhledu téměř nezměnila. Jak ukazují vyobrazení starých mistrů v Německu, Francii, Španělsku a Itálii, byl znám v Evropě již v roce 1600. Jedna z maleb, znázorňující ukončení třicetileté války (1618 - 1648), vyobrazuje v popředí typického dalmatina. Italský malíř Gastiglione zanechal po své smrti (1716) překrásnou malbu z lovu, na níž je namalován mladý lovec s dvěma typickými dalmatiny v jejich dnešní podobě. Fridrich Veliký (1712 - 1786) je jako dítě také vymalován s dalmatinem výrazné kresby.

Řečtí a románští autoři klasického starověku se zmiňují ve svých spisech o skvrnitých psech. Bezpochyby bylo toto nápadné zbarvení známé již v mykénské době (1660 př.n.l.) v Řecku. Z této doby pocházející nalezená terrakotová figura znázorňuje tohoto psa se světlým základem a malými kulatými skvrnami. Ještě starší důkazy o tomto psu pocházejí ze středomořských oblastí - egyptské vykopávky, vykopávky Beni Hasana, etrusské nálezy z období 4000 až 2000 let př.n.l. vypodobňují krátkosrsté, rovnoměrně skvrnité psy, u nichž však nelze bezpečně zaručit, že se jedná o předky dnešních dalmatinů. Teprve pozdější popisy těchto psů z období 1200 let př.n.l. udávají přesnější charakteristiku.

Četná tvrzení, že Dalmacie je pradomovinou dalmatina, nebyla dostatečně prokázána. Cestopisná zpráva neznámého cestovatele z roku 1235 uvádí, že v Dalmacii jsou středně velcí, rychlí a silní psi, ovšem nezmiňuje se o tečkovaném zbarvení. Kdyby bylo možno spatřovat v Dalmacii pradomovinu dalmatina, musely by se jistě najít přesnější údaje, které k dispozici nejsou.

Známý francouzský přírodní badatel Buffon (1707 - 1788) popisuje různá psí plemena, mezi nimi také černě skvrnitého představitele plemene, které bylo v 18. století ve Francii nazýváno „brakýřem bengálským”. Tento pes byl používán k lovu zvěře štvaním. Brakýřem byl nazýván pro své lovecké vlastnosti honiče, čemuž bezesporu dopomohl jeho vydatný a vytrvalý běh, přívlastek „bengálský” mohl znamenat, že jeho domovinou mu byla přiznávána Indie. Tomu by nasvědčovaly zvláště vlastnosti dalmatina - snášenlivost velkého horka, výjimečný odpor k smečkovému seskupování a v neposlední řadě základní čistě bílé zbarvení, které se vyvíjelo právě v teplém podnebí. Stejné podmínky však mohly poskytovat i oblasti jižně a východně od Středozemního moře. Skvrnité zbarvení na bílém podkladě vysvětlují někteří historici ve svých úvahách tak, že toto plemeno se vyvíjelo v teplém podnebí se hrou stínů a palmových lesů, kde jeho zbarvení mělo význam ochranný - mimikry.

Jména osob, která se v souvislosti s minulostí dalmatina vyskytují, jsou jen jména těch, kteří jen existenci tohoto plemene konstatují. Snad právě proto, že se o vznik a vývoj dalmatina postarala sama příroda, se podobným zbarvením nemůže pochlubit žádné jiné plemeno. V roce 1843 popisuje Colonel Hamilton Smith obraz z Indie, který znázorňuje tečkovaného psa takto „…bílá srst s malými černými skvrnami, polovisícíma ušima a tělesnou stavbou grayhunda”. Zajímavý je rovněž Buffonův popis tohoto plemene, kde o něm píše jako o zajímavém zjevu mezi honiči s krásným zbarvením, které vystihuje jeho plavé a černé skvrny na bílém základě. Na konci devatenáctého století se totiž ještě běžně vyskytoval dalmatin s jak černými, tak hnědými skvrnami (na jednom psu). Teprve na výstavě v Londýně v roce 1870 byl upřesněn standard ve smyslu uznání pouze dvou barevných rázů - černě a hnědě skvrnitých dalmatinů.

Ještě před Buffonem popisuje Dr. Gajus v roce 1500 v dopise svému příteli do Švýcarska nové skvrnité psí plemeno, které přišlo do Anglie z Francie. Bohužel nepopisuje srst, ani velikost, takže nelze bezpečně potvrdit, zda se jedná o totožné plemeno s tím, které přišlo do Anglie ze zemí oblastí Středozemního moře přes Španělsko a Francii. Na erbu staroanglické rodiny Christopha Heydena z roku 1540 je zobrazen typický dalmatin, krátkosrstý a skvrnitý. Italský badatel Aldrovandi (1605) píše ve svém spise „Lovečtí psi” o bílém a černém honiči, který je tečkovaný jako rys. Když Ernst Bexick (1792) budoval v Anglii podnik na zpracování dřeva, nechal nad jeho vchodem vymalovat dalmatina s krásným tečkovaně skvrnitým zbarvením a nazval toto plemeno „Dalmátský kočárový pes”. O tomto plemeni, jehož byl zřejmě sám milovníkem, píše, že je v Anglii velmi rozšířeno a je chováno jako elegantní doprovod při vyjížďkách svých pánů na koních nebo v kočárech. Z těchto důvodů byl tento pes v Anglii ještě nedávno nazýván „Coach dog“ neboli kočárový pes.

V Anglii získal v 18. století pro svou zvláštní kresbu a vlastnosti značnou oblibu. Byl používán nejen jako lovecký pes ke štvaní zvěře, ale stal se více psem společenským, neboť byl nejvíce rozšířen u středních vrstev, pro které byl lov zvěře nedostupnou zálibou, takže v roce 1873 byl na výstavě v Londýně zařazen mezi psy přepychové (společenské). Poprvé byl vystavován na výstavě v Londýně v roce 1862. Také v Itálii byl v 18. století používán jako lovecký pes a to k aportování i ke štvaní zvěře.

Dalmatin získal během doby mnoho názvů, které vznikaly na základě jeho rozšiřování do jednotlivých zemí. Tak to byl vedle názvu „Brakýř bengálský” také „Turecký pes”, „Italský pes”, „Francouzský pes”, „Ruský pes”, „Malý dán”, „Malá doga” a konečně „dalmatin”. Název „dalmatin” dali tomuto plemeni Angličané. Jaká příčina je k tomu vedla, není dosud zjištěno. Jedna verze říká, že podkladem byl velký antický reliéf s dalmatinem, nalezený v Dalmácii. Druhá verze se přiklání k tomu, že právě v Dalmácii byl dalmatin prvně organizovaně používán k válečným a ochranným účelům na dalmatsko-chorvatských hranicích proti tureckému vpádu. Tento název dali Angličané tomuto plemeni navzdory tomu, že se vyskytovaly i názory, podle nichž o prošlechtění dalmatina se zasloužil anglický ohař - pointr. Tento názor se jeví věrohodným už proto, že honiči jsou skutečně starší plemena než ohaři, a že v minulosti se lov zvěře prováděl hlavně štvaním, k čemuž byli používáni převážně brakýři.

Chov dalmatina v českých zemích

První výskyt v českých zemích

Pod názvem „turecký pes“ se dalmatin objevuje již na počátku 16. století. Český kronikář Bartoš Písař zaznamenal, že tehdejší velitel tureckého vojska, sultán Soliman II. použil v bitvě u Moháče (v roce 1526) tureckých psů, kteří se ve válce velmi osvědčili. Po této bitvě se dva psi a dvě z feny stali kořistí Miklóše, dvořana Ludvíka Jagellonského. Z těchto dvou párů se brzy vzešla početná štěňata, kterými Miklóš obdaroval své přátele a známé. Toto plemeno se v Čechách i na Moravě těšilo stále větší oblibě. Jeho obratnost, hbitost a oddanost je učinila nepostradatelnými společníky pánů Lva z Rožmitálu, Zdeňka Kafky z Říčan, Adama z Hradce nebo např. paní Aleny Meziříčské z Lomnice.

Na jaře roku 1573 odeslala paní Alena Meziříčská z Lomnice svému příteli, slovinskému básníku Juriji Dalmatinovi párek tureckých psů. Ten se začal věnovat jejich chovu a šířil toto plemeno dál. Řada z jeho přátel, kterým psy věnoval je začala nazývat jeho jménem – DALMATIN. Tento název se stále více ujímal a pevně se zakořeňoval.

Miklóš, Alena Meziříčská i Jurij Dalmatin jsou jména pro dnešní chovatele zcela neznámá, ale patří průkopníkům chovu dalmatinů v českých zemích autorům dnes již běžného pojmenování.

Po tomto období přišla doba úpadku a téměř zániku. Na dalmatina se postupně zapomínalo až z českých zemí vymizel a stal se záležitostí chovu jiných národů. Trvalo čtyři století, než se k nám vrátil.

Po první světové válce je u nás znám jediný chovatel, a to továrník Manek z Jablonce nad Nisou, který vlastnil chovnou stanici Miramare. Dalmatini se však příliš nerozšířili, pouze ojediněle v Liberci, Jablonci a okolí je chovali němečtí podnikatelé pro okrasu u svých luxusních vil. V roce 1946 se objevili na výstavě v Liberci v obou barevných rázech, černém i hnědém. Odsunem Němců vymizeli však z naší země definitivně. Pokud byli dalmatini v následujících letech ojediněle předváděni na mezinárodních výstavách v Praze nebo v Brně, patřili výhradně zahraničním vystavovatelům.

Počátky skutečného chovu

Všechno začalo v roce 1964 tím, že se mezinárodní rozhodčí Ing. Jan Findejs, zúčastnil výstavy v Lipsku v tehdejší NDR, jako posuzovatel německých dog. Protože v té době bylo i v Německu dalmatinů málo, byli jejich chovatelé organizováni ve společném klubu právě s německými dogami, a i na této výstavě byli s nimi dalmatini posuzováni v jednom společném kruhu.

Atraktivní vzhled a elegantní pohyb dalmatina pana Findejse natolik zaujal, že se rozhodl pokusit se zavést jeho chov i u nás. Přímo na výstavě navázal styk s německými chovateli dalmatinů a každým rokem pak objížděl výstavy v Německu jako hospitant při jejich posuzování, později i jako posuzovatel. Obdobné styky navazoval také v Polsku a Rakousku. Díky těmto kontaktům zorganizoval dovoz mladých dalmatinů k nám, přičemž zásada plnochruposti, včetně jeho ověření v předchozích generacích, byla jedním z hlavních předpokladů výběru štěňat.

26. dubna 1969 dovezl z chovatelského Záhřebu prvního dalmatina dnes již nežijící brněnský chirurg MUDr. Miloš Synek. Byla to černě tečkovaná fena Azra od Jadranu. Krátce nato přivezla paní Anna Šafrová z Prahy anglického, černě tečkovaného psa jménem Duxfordham My Magician. Tento pes se zárukou kvality do několika předchozích generací zpětně a byl největším přínosem pro začínající chov.

V této situaci bylo potřeba chov nového plemene nějak legalizovat a začlenit jej do organizační struktury tehdejšího Českého svazu chovatelů drobného zvířectva. A tak byl předsedovi ústřední odborné kynologické komise Ing. Karlu Hartlovi vysvětlen pečlivě připravený plán na obnovení chovu dalmatinů u nás. Podařilo se. Souhlas se založením klubu byl vydán v době, kdy se na území republiky nacházeli dva dovezení jedinci.

Na základě tohoto rozhodnutí se v sále restaurace “U Šumavy” ve Štěpánské ulici v Praze, dne 1. dubna 1970 sešlo 23 nadšených zájemců o chov dalmatinů a založilo svůj vlastní klub. Toho dne jistě nikdo z přítomných netušil, že za 30 let trvání klubu bude dalmatin jedním z nejrozšířenějších plemen u nás a svým rozvojem předstihne plemena, která zde byla chována již desítky let.

Již měsíc po založení klubu byla z tehdejší NDR dovezena další fena, tentokrát hnědě tečkovaná Belka de Casanova a hned na to její sestra, velice typická, rovněž hnědě tečkovaná, Bessy de Casanova. Do konce roku 1970 bylo z různých evropských zemí (Polska, Rakouska a z obou německých států) dovezeno dalších pět dalmatinů.

Původním záměrem zakladatele chovu, Ing. Jana Findejse, bylo zavedení čistě anglické linie. Proto byla z osvědčené chovatelské stanice Duxfordham dovezena velmi kvalitní fena Kewpie, pocházející z plnochrupých předků (Duxfordham Magic Orb x Duxfordham Gay). Tato fena, zapsaná v plemenné knize pod č. 7 onemocněla a i přes maximální lékařskou péči uhynula na psinku a v chovu se vůbec neuplatnila. Proto bylo i s rizikem možného neúspěchu, ale na druhé straně v zájmu žádoucího počátečního rozšíření krevních linií rozhodnuto, že první vrhy nebudou po anglickém psu Duxfordham My Magician, ale po krytí našich fen vybranými zahraničními psy. A tak byly obě dovezené feny, černě tečkovaná Azra od Jadranu a hnědě tečkovaná Belka de Casanova, nakryty psy s pečlivě ověřenými kvalitami předků z německého a rakouského chovu. Byli to Barry von Ketwig a vítěz Rakouska Arkos von Barkon. Teprve potom byl do chovu připuštěn Duxfordham My Magician, který zásadním způsobem ovlivnil rozvoj našeho chovu.

Následovaly další české odchovy a získávaly se nové krevní linie, takže v den 1. výročí založení klubu bylo u nás již 28 dalmatinů a na konci téhož roku, v prosinci 1971 bylo na základě vlastních odchovů a dalších dovozů, evidováno 68 dalmatinů.

První československý vrh se narodil v noci z 14. na 15. ledna 1971 v chovatelské stanici Ing. Findejse „ze Včelí zahrady“ (prvním narozeným byl černě tečkovaný pes Arri). V tomto vrhu bylo devět štěňat – pět černě tečkovaných (tři psi a dvě feny) a čtyři hnědě tečkovaná (tři psi a jedna fena). Dostala tato jména: Arri, Asmar, Azim, Antares, Arba a Armin (psi) a Ada, Alka a Astarté (feny). Čtyři štěňata byla živena kojnou fenou – skvrnitou německou dogou Farzy se Včelí zahrady.

Prvními dalmatiny československého chovu, kteří se zúčastnili mezinárodní výstavy v Budapešti, konané dne 2. května 1972, byli Bajan ze Včelí zahrady, který ve třídě mladých získal titul „Vítěz třídy” a Axel Dami z chovu MUDr. Synka, který jako první dalmatin československého chovu získal ocenění CACIB. Byl to první velký úspěch našeho chovu, který se stal povzbuzením pro chovatele a přitáhl další nové zájemce o chov dalmatina.

V r. 1972 se v rámci oblastní výstavy v Rokycanech konala 1. speciální výstava dalmatinů s mezinárodní účastí. Výstava zaznamenala nečekaný úspěch, neboť dalmatini byli početně nejsilněji zastoupeným plemenem celé výstavy. Výstavy se zúčastnili také němečtí a rakouští vystavovatelé. Mezi účastníky byl se svým dalmatinem dokonce i jugoslávský velvyslanec.

Chov dalmatinů u nás již tehdy zapustil hluboké kořeny a to nejen zvyšujícím se počtem odchovů, ale především svojí vysokou kvalitou, potvrzenou úspěšnou účastí na významných národních a mezinárodních výstavách, kde si získával obdiv veřejnosti a respekt našich i zahraničních odborníků.

Prvním českým Interšampionem mezi dalmatiny se 31.5.1979 stala černě tečkovaná fena po dovezených rodičích, Adrica Claire Carova.

Prvním Interšampionem ryze českého původu byl černě tečkovaný pes Alan z Janina chovu.

Na speciální výstavě s mezinárodní účastí, konané v r. 1980 u příležitosti 10. výročí založení klubu, bylo v pěti kruzích předvedeno přes 200 dalmatinů.